Miluji slovo. Není to však láska oboustranná. Slovo mě nevyhledává, ale já vyhledávám jej. Asi tak jako si dítě nevyhledává matku, u které chce být zrozeno. Někdy mě však překvapí. Nečekaně se ve mně usadí a dokáže se zesílit tak, že jej cítím v každém póru svého těla. Není však vtíravé, spíš lechtavé. Škádlí mě a někdy uvádí i do rozpaků. Jindy je zas nepolapitelné. A když se trýzním prázdnotou jako by to cítilo a chtělo mi dát najevo svou vzácnost - přijde až když jsem skoro vyčerpána hledáním. Někdy však taky ne. Proto vím, že je to láska. Má tisíce podob a přesto jen jeden základ. A nikdo neví odkud přichází. Mám-li ho jsem nucena se o něj dělit, rozmnožovat. Tak jak teď. Z jednoho slova vyvstává další a tvoří řetězec života propojený vazbou. Ač jsem to já kdo tuto vazbu uvádí do života nejsem vědomým tvořitelem. Ba naopak. Skládám dohromady něco, co se prostě jakoby jen vymačkává ze mě. Možná tedy není psané slovo „tvorba“ ale „rození“. Zavanuté semeno, které pomalu klíčí a v nečekanou dobu se začne prodírat ven. A ze mě se tak stává zahradník. Dohlížím na to, aby mělo prostor k růstu. Zalévám jej zvídavostí a konzumací jiných slov a s napětím očekávám výsledek. Jsem tedy filolog. Ne však filolog jazykovědec, ale milovník slova. LOVEc sLOVa